Jak rozdělit pevný disk (HDD)?

V době, kdy mít i v levnějším počítači pevný disk větší než 200GB, je běžná záležitost, získává toto téma na důležitosti ještě více - rozdělení disku pomáhá organizovat lépe data, zrychluje práci operačního systému, ulevuje samotnému disku, a navíc dává výhodu při nutnosti přeinstalovat systém.

<script type='text/javascript'></script>

Co to ale vlastně je a proč tomu přikládám takový význam?

Pevný disk funguje naprosto stejně, jako sklad nějakých předmětů například v obchodním domě. Vždy tam musí být nějaký skladník, který uchovává informace o tom, kde se jaké předměty vyskytují. Čím větší je sklad, tím více je obtížné udržet si přehled. Reálně se problém řeší navýšením počtu skladníků a rozdělení skladu na oddělení, přičemž každý skladník má na starosti své oddělení. A pevný disk funguje naprosto stejně. Je to jedna velká budova, ve které je mnoho místa. Na každém disku je původně jediný oddíl, jež má na starosti jediný skladník - říká si NTFS tabulka - tedy obyčejný seznam s názvy a adresami předmětů (souborů). Stejně jako každý seznam, i tento nabývá na nepřehlednosti s rostoucím množstvím záznamů.

Rozlišujme, že velikost souborů není pro NTFS takový problém, jako pro skladníka, naopak na velikosti nezáleží. Na čem ale záleží, je množství. Čím více, byť malinkých souborů v NTFS tabulce, tím složitější je pro systém se v ní vyznat. Proto není od věci dávat malá data jinam než velká.

Takto by to znělo snadno; bohužel ale počítač neumí přidělit více skladníků na jeden oddíl, a tak je potřeba disk rozdělit na virtuální oddíly. Počítač se bude chovat, jako bychom v něm měli více samostatných (fyzických) disků, ale ve skutečnosti budou všechny součástí jednoho fyzického disku. Budou však na disku seřazeny stejně, jako by byly soubory, takže přenášení mezi nimi by probíhalo naprosto stejně, jako přenášení mezi běžnými disky.

Tyto disky vypadají jako dva "fyzické", ale ve skutečnosti jsou oddíly jednoho fyzického disku.

K rozdělení nám mohou dopomoci různé programy, ale žádný zde nebudu uvádět z jednoho prostého důvodu: systém má při rozdělení systémového disku, na kterém je nainstalován, většinou potíže, kromě Windows 7 na to není připraven. Takže rozdělení systémového disku budeme řešit pouze při instalaci nového systému. Po rozdělení disku však všechny oddíly budou naformátované a tudíž původní data budou ztracena. Proto si před rozdělením tato data zálohujte. K jednou z výhod rozdělení disku v budoucnu bude také možnost vynechání tohoto kroku.

Nejlépe poslouží samotný diskový správce, umístěný v instalačním programu jak Windows XP, tak Vista i Seven. Kde tento systém najít v XP se dovíte v článku o instalaci Windows XP, ve Vistách a Sedmičkách se ukrývá pod tlačítkem Možnosti disku v okně výběru cílového disku pro instalaci systému.

Drive options = Možnosti disku – odkryjí nástroje pro tvorbu oddílů.

Pro dělení nesystémových oddílů můžeme použít přímo správce disků (pravým tlačítkem myši kliknout na Tento počítač/Počítač -> Spravovat -> Správa disků), který se od dob Windows XP nikterak nezměnil. Způsob dělení zde probíhá stejným způsobem, nesystémové oddíly zde lze i zmenšovat.

Správce disků

A teď jakým způsobem dělit?

Existují tři základní způsoby využití disku:

• Systémový disk
• Instalační disk
• Datový disk

Na systémový disk jsou kladeny největší nároky, bude zde instalovaný operační systém a všechny běžně používané programy (messengery, prohlížeče internetu, editory fotografií, cokoliv). Avšak zde se bude odehrávat veškeré mezipaměťové ukládání (cache), dočasné soubory stahování atd. Ale to pro nás znamená největší problém, protože dočasné soubory znamenají tvorbu fragmentů.

Fragment je soubor, rozdělený na části, uložené tam, kde je místo. V realitě, pokud se nám předmět do skladu nevejde, dáme ho tam, kde je místo, nebo předměty kolem posuneme. Toto systém neumí, ale zato umí do volného místa vložit jen část souboru, která se vejde, a zbytek dá na první volné místo, na které narazí ve směru zápisu. Směr zápisu je od středu disku k okraji. Pokud máme od středu souvislý prostor plný dat a uprostřed nějaké odstraníme, toto místo bude příště prvním, které bude obsazeno souborem, ať už se vejde nebo ne. Takto je po pár cyklech nahrání a smazání možné, aby nově nahraný 100MB veliký soubor byl rozdělen na 1000 fragmentů.

Výborným příkladem vzniku extrémní fragmentace je stahování dvou souborů najednou. Nezdá se to, ale fragmenty mají velikosti jednotek KB a jeden soubor se nám rozsype na tisíce fragmentů.

A právě fragmentovaný soubor musí být před přečtením celý vyhledán a složen, což zabírá velké množství času, zatěžuje disk a zpomaluje systém. Způsobem, jak se fragmentů zbavit je defragmentace, ale její rychlost je závislá na velikosti disku. Proto budeme systémový disk tvořit ve velikosti 50GB pro Windows XP a 75GB pro Vista a Seven.

Neříkám, že defragmentaci používat nemáte, bez ní se jednou či dvakrát do měsíce neobejdete, ale proč defragmentovat i data, která jsou pevná a nemění se? Systém je tak chytrý, že je schopen přesunout celý třeba 700MB soubor jen o pár Bajtů dále, aby se před něj zmíněný fragmentovaný soubor vešel celý. A to pak zbytečně trvá dlouho, zatěžuje disk a je naprosto nesmyslné. My tyto data vydělíme pryč a na systémovém disku budeme mít pouze "rychlá" malá data systému a programů - bude jich málo a budou se i v případě velké fragmentace rychle defragmentovat. Stejně tak nedoporučuji mít systémový disk zaplněn z více než 80% naší 75GB kapacity, to snad ale nehrozí, pokud tam nedáte co tam nepatří. Samozřejmě na disk ukládejme textová data "Dokumenty", ale třeba videa a hudbu dejte na disk datový a odnaučte se ukládat soubory nad 50MB na "Plochu", což je běžný zlozvyk.

Dalším diskem je disk instalační. Ten bude zajímat pouze hráče, protože na tento disk se vyplatí instalovat hry. Hry ve výsledku jsou spíše permanentní data, mění se jen málo, ale často se hry instalují a odinstalovávají. Některé soubory hry se ale při používání mění a vytváří tak nějaké drobné fragmenty. Je jich ale velmi málo a nemá smysl si kvůli nim dělat vrásky, stačí jednou za měsíc defragmentovat. Taková defragmentace bude v několika minutách hotova. Velikost disku přizpůsobíme požadavku na množství her, od 50 do 200GB. Pro větší požadavek na hry bych už tvořil druhý instalační oddíl. Ti, kdož nehrají, žádný takový oddíl nepotřebují. Vždy bych, právě kvůli změně dat her, nechával alespoň 1GB místa volný, samozřejmě rezerva v podobě 10GB bude příjemnější i pro našeho "skladníka".

Posledním typem oddílu je pak oddíl datový. Ten má jednu výhodu: počítá s tím, že data na disk budou pouze nekonečně přidávána, ale nebudou měněna či mazána. Mluvím zejména o filmech, hudbě, instalačních souborech programů a her, obrazech disků atd. Tato data budou pouze čtena v případě, že je budeme chtít, nebo zkopírována na nějaké médium. Pokud se budou mazat, bude to většinou jen občas. Při čtení totiž nedochází k tvorbě žádných fragmentů. Data jsou většinou větší, takže jich není tolik a disk může být větší. V tom se liší od disku systémového, kde je někdy i tisíc souborů o celkové velikosti 1MB, což už samo o sobě je v seznamu souborů nepřehledné. V celém systému je pak takových souborů miliardy, a to už je řádný nepořádek. Nedoporučuji však už v zájmu vlastní přehlednosti oddíl větší než 1000GB. Takový disk ale stejně většinou nikdo nemá a disk schopný pojmout 2 tyto oddíly už vůbec ne. Pokud má někdo zájem skladovat filmy a třeba i instalační soubory desítek her (obrazy disku), není na škodu vytvořit si oddíl pro každou kategorii, je to lepší i z hlediska přehlednosti, a stále, čím menší je disk/oddíl, tím lépe.

Důvody a argumenty, proč to vlastně dělat?

Prvním z nich je určitě přehlednost, ale ne tak zdaleka pro nás, uživatele, ale pro systém. Po čase používání počítače poznáte, že začíná zpomalovat a spouštění trvá hodiny. To je právě kvůli fragmentovaným souborům, kterých jsou pak tisíce. Pokud disky rozdělíme a systémový oddíl budeme defragmentovat jednou za týden či dva, poznáme po měsíci ten rozdíl - že se nám zatím nic nezpomaluje. A nejde jen o fragmenty. Čím větší je seznam souborů, tím déle trvá je vyhledat, kde vlastně jsou, natož je pak ještě najít fyzicky. A každý ví, že v čím menším prostoru hledáme, tím snáze nalezneme.

Druhým je pak určitě uvolnění disku jako fyzického přístroje. Fragmentované soubory jej nutí více vyhledávat, také delší dobu, a tedy aktivní čas disku se prodlužuje, disk se nám ohřívá a opotřebovává. Správné dělení disku a pravidelná defragmentace nám zvýší jeho životnost o mnoho let.

Třetí výhodou je pak fakt, že v případě poškození souboru v prvním oddílu, nebo při výpadku proudu v době přístupu na disk, často dochází k poškození integrity (čitelnosti) dat a třeba i celý disk může být v tu chvíli již nečitelný. V takovém případě by byl nyní nečitelný pouze oddíl, na který bylo přistupováno, nikoliv celý disk. "Čert vem systém", instalované programy a pár nastavení, to se dá vždycky doinstalovat. Ale ty data, gigabajty, ty by zamrzely, a sehnat by se musely znovu.

To je ale spíše krizový scénář, běžněji se stává, že zkolabuje systém a je potřeba jej přeinstalovat. V takovém případě máme všechna data zálohována na vedlejších oddílech a pouze pomocí nějakého jiného počítače přendáme těch pár megabajtů "Dokumentů" na jiný oddíl. A před instalací systému můžeme naformátovat pouze oddíl systémový. Pokud bychom měli nějaká data na systémovém oddílu, stále je mnohem jednoduší moci je posunout jen na vedlejší oddíl, než je vypalovat na DVD, ukládat po flash discích a podobně.

V případě, že bychom skutečně potřebovali někdy formátovat i jiný oddíl než systémový (zavirování, vypnutí při zápisu), stačí přesunout dostupná data na jiné oddíly.

V neposlední řadě je pak i zlepšení celkové přehlednosti, když máme vše odlišeno a lépe tříděno. Já například používám oddílování 75GB:50GB:150GB (systém Windows Seven:hry:data) a na externím disku 1000GB:500GB (filmy:data). Pokud chci někdy disk defragmentovat, nemám potřebu hýbat s gigabajty dat, které se nemění, pouze urovnám těch pár malých souborů programů, do kterých se nám plete zejména obsáhlá internetová cache, a za 10 minut mám zase na týden pokoj.

Tato varianta, kterou zde popisuji, ale odpovídá počítači s jedním pevným diskem. Pokud je v počítači disků více, nebylo by od věci například přímo s námi se zde na fóru poradit, který disk je vhodné nastavit jako systémový, který rozdělit a který ne. Zde totiž žádný obecný model neexistuje a možnosti je třeba zvážit na základě velikostí a rychlostí disků, množství disků, účelu jejich využívání a dalších faktorů.